Dancing in the rain

(aneb stále zůstávám věrná tomu, jak jsem blog nazvala)

Nedávno jsem si zprovoznila vlastní iGoogle, kde mám články mých oblíbených blogů, email, zprávy a také počasí - v mých třech domovech. Dneska mi to poskytlo pěknou podívanou. V Česku jsou vedra k padnutí a příští týden má být až 40 stupňů. Je to vůbec možné? 

Dneska jsem byla poněkud líná a navíc venku počasí nepřálo, a tak jsem šla jen na krátkou procházku za nákupy. Bohužel jsem i zamířila do knihkupectví a koupila si knihu. Už po třech dnech! A to jsem se chtěla ještě držet. Každopádně k mému šťastnému objevu se množství knih v angličtině pomalu vyrovnává těm ve finštině. Budiž takový malý sen, který si vezmu s sebou do Česka. 

Dnes byl nejdeštivější den. Když jsem byla venku, tak jen poprchávalo, což mi ani trochu nevadilo, prostě si musím zvykat pomalu. Nebyla ale zima, bylo prostě akorát. Jako když se v Česku občas ukáže nějaký ten jarní den. Taky vás štve, jak je vždycky zima a najednou bum a je teplo? Kam se podělo to příjemné jaro? Odpověď zní: do Finska. Nemůžu se dočkat na ten krásný jarní týden.

Takto se krásně vyhnu pekelným českým tropům

První nesmělé krůčky v centru Tampere

Můj současný domov přímo v centru.

Moje „kolej“ je dokonalá. Píšu uvozovky, protože nevím, zda tento luxus takto nazývat. Vždycky jsem snila o tom, že budu bydlet v centru. Prostě vyjdeš a seš tam. Těžké nákupy? To se přežije, samoška ve stejné budově, jako můj současný domov. Velký hlad? Stačí si vybrat z té škály pizza a kebab restaurací, pro náročnější je tu McDonald otevřený dokonce až do 4 ráno. Chuť na pořádné pivo? Ještě jsem se ani pořádně nerozhlédla a už vidím ceduli Pilsner. Ano, určitě bude předražený, ale o tom se tady ve Finsku radši moc nemluví.

Šla jsem tedy obhlédnout město. Bez průvodce, bez informací, prostě se někam těmi rušnými uličkami propletu. Netrvalo dlouho a už jsem byla na náměstí. Vidím divadlo, nějaký kirkko (kostel nebo katedrála? ve finštině je to všechno kirkko) a největší úsměv mi vykouzlí můj oblíbený stánek se zmrzlinou, vypadající stejně, ať už jsem v jakémkoliv koutě Finska. To je vůně domova.

Potom už mi to nedá a chci vidět alespoň zdejší kauppahalli a dát si něco dobrého k obědu. Zapomínám, že je sobota a já se vypravila do města poněkud později, takže žádná kauppahalli nebude. Místo toho jdu najít kauppatori, kde bych se pokochala čerstvými finskými vůněmi. Ve většině městech je to typické náměstíčko, kde jsou uprostřed vedle sebe poskládány stánky. Tady je to ale tak trochu Helsinki-style. U peřeje zdejší řeky Tammerkoski se rozléhají malé stánky se vším možným. Blízko je obrovský moderně vypadající most, kousek vedle továrna, která nám připomíná průmyslový charakter města. Do toho svítí sluníčko, je krásný letní den. Kousek dál je nákupní centrum tvářící se skromně, ale ve skutečnosti je neuvěřitelně obrovské. Chvíli přemýšlím o laponské restauraci s venkovním sezením, ale pak si nechám zajít chuť, peněženku můžu jít provětrat jindy.

Obchody vypadají lákavě, ale radši provozuji je neškodné window shopping. Najdu jiný východ a jdu opět slepě tam, kam mě nohy zavedou. A kam mě nezavedou? Kam jinam, než opět k ceduli Pilsner. Ano, objevila jsem se zpět v mé ulici. No není to nádhera? 

Výhled z tržiště přímo u řeky

Další most hned vedle bývalé továrny vedoucí k obchoďáku (a následně i domů)

How to dance the rain of tears

Je divné, když přijde ten den D a všechno najednou musím opustit. Vím, že jsou 4 měsíce krátká doba, ale v ten okamžik mě prostě zasype nostalgie a všechny ty vzpomínky… a pak sedím v autobuse plném nadšených lidí mířících do Amsterdamu (kde se také můžu objevit, když tak trochu zaspím..) a přímo přede mnou ta nejnadšenější osůbka hlasitě mluví do telefonu a neustále si sklápí sedačku níž a níž. Mé věci jsou pohozené na zemi a moc přístupu k nim nemám a když už jo, ošklivě si hnu krkem. Ano, ta cesta musí mít opravdu všechno..

Nějaká ta nepovedená fotka ze samotného Frankfurtu

K mé radosti se před tím, než se přede mnou brzo ráno objeví obrovské letiště, podíváme okružní jízdou po samotném Frankfurtu. Docela pěkné město, jen když jsem ho chtěla vyfotit, tak se zrovna objevilo něco, co tu atmosféru zkazilo. Nejdříve jsem si myslela, že kousek z těch šesti hodin zabiju tím, že budu prostě bloudit k tomu místu, kde bude odbavení. Hledala jsem ryanair, hledala jsem na tabuli můj odlet. Došla jsem si tedy na snídani, zapla internet (který omezili jen na půl hodiny, na letišti!) a zjistila, že Frankfurt Hahn je naprosto JINÉ letiště, než to obrovské, ve kterém si právě dopřávám bostonský koláč. Dle instrukcí vyjdu (skoro) správným exitem ven a nakonec dojdu k té největší partě, která také čeká na ten samý autobus. Ten jezdí jednou za hodinu a půl a cesta trvá..hodinu a půl. Kam to sakra jedeme?

Frankfurt Hahn, čekání na odlet

 To letišťátko, na které jsme dorazili bylo neskutečně maličké. Podle všeho tam lítají tři společnosti – mezi nimi i ty nejlepší (čti nejlevnější) Ryanair a Wizzair. Více místa však než na to, k čemu původně letiště jsou, zabíralo však velké množství tradičního německého občerstvení a i to Duty Free tam bylo slušné. Tak slušné, že se vyjímalo u odletů, kde se mačkaly davy lidí. Kromě těchto chvilkových davů bylo ale jinak všude prázdno a žádné fronty na záchody. A to se cení!

Jestli Frankfurt měl za kopečkami malého bráchu, letiště v Tampere bylo už výsměchem.. Nic tak malého jsem ještě neviděla. A ze vzduchu? ten pocit, že někam už přistáváte a blížíte se k tomu bodu? Tady jsem nejdřív myslela, že nás hodí do jezera, pak do lesa a pak bum a přistáli jsme na nějakou tu pevninu. A ten pás na kufry? Tam už opravdu musíte být v pozoru!

Letiště v Tampere

O půl hodiny dál už bylo TO město. Zahlédla jsem svoji překrásnou univerzitu, kde mě čeká tolik trápení a zanedlouho jsem už byla ve svém dočasném domově. Až na ten výhled z okna, který není žádný, to je ideální domov.   

A po tom mém  domově tam v Čechách se mi stýská. Moc. Ale zároveň tu chci být co nejdýl.

How to dance the rain?

Srpen 2011 byl jedním z nejkrásnějších měsíců vůbec. Prožila jsem ho ve finském Turku, definitivně jsem si vryla finštinu pod kůži a poznala jsem lidi, na které nikdy nezapomenu a se kterými jsem v kontaku dodnes. Z jednoho prostého důvodu – všichni máme společný cíl, a to vrátit se do Finska. Američanka Kirsten tráví poslední dny tím, že tvoří úžasné scrapbooks, kde ilustruje náš měsíc plný nezapomenutelných zážitků a sní o tom, jak se tam jednou vrátí, Rumunka Laura navštívila Finsko na jaře, když strávila čas s její tutorkou Salou, se kterou se během jednoho měsíce tolik sblížila, Řek Georgios  prožil rok na vojně a následně byl přijat na doktorské studium na univerzitě v Turku. A já? Podala jsem si žádost na studijní pobyt v rámci programu Erasmus do Tampere. Po necelém půl roce plného nekonečného papírování  a dohadování tu sedím večer před odjezdem na celé  4 měsíce. Počítám každé kilo, abych své potřeby omezila do 20 kg a neustále kontroluju, jestli mi všechna ta lejstra opravdu stačí. Před sebou mám jen poslední srdceryvné rozloučení s rodičemi a dlouhou cestu až do cílové stanice. Po roce se přání naplnilo – budu zpět.

Nedávno jsme s Georgiem sdíleli obavy o tom, jaká tam bude zima. Spousta lidí si představí děsivý sever, kde je i vlétě minus 50 a v zimě tam každý druhý umrzne. Ve skutečnosti rozdíly ve stupních oproti české republice nejsou tak vysoké, hlavně co se týká léta. Rozdíl je ve vlhkosti. Když jsem byla poprvé ve Finsku, deštník ke mně skoro přirostl. Minulý rok jsem ho za celý měsíc vyndala tak dvakrát. Zavzpomínali jsme si, jaké štěstí jsme měli. Tento rok je však jedno z nejdeštivějších období – i pro Finy je to prý moc.

A proto jsem se rozhodla pro takový název. Tak to všechno začíná – how to dance the rain. A není to náhoda, že se to zpívá v jedné mojí oblíbené písničce. 

Helsinki 2009, jeden z mála okamžiků, kdy jsem opravdu zažila finský déšť