How to dance the rain?

Srpen 2011 byl jedním z nejkrásnějších měsíců vůbec. Prožila jsem ho ve finském Turku, definitivně jsem si vryla finštinu pod kůži a poznala jsem lidi, na které nikdy nezapomenu a se kterými jsem v kontaku dodnes. Z jednoho prostého důvodu – všichni máme společný cíl, a to vrátit se do Finska. Američanka Kirsten tráví poslední dny tím, že tvoří úžasné scrapbooks, kde ilustruje náš měsíc plný nezapomenutelných zážitků a sní o tom, jak se tam jednou vrátí, Rumunka Laura navštívila Finsko na jaře, když strávila čas s její tutorkou Salou, se kterou se během jednoho měsíce tolik sblížila, Řek Georgios  prožil rok na vojně a následně byl přijat na doktorské studium na univerzitě v Turku. A já? Podala jsem si žádost na studijní pobyt v rámci programu Erasmus do Tampere. Po necelém půl roce plného nekonečného papírování  a dohadování tu sedím večer před odjezdem na celé  4 měsíce. Počítám každé kilo, abych své potřeby omezila do 20 kg a neustále kontroluju, jestli mi všechna ta lejstra opravdu stačí. Před sebou mám jen poslední srdceryvné rozloučení s rodičemi a dlouhou cestu až do cílové stanice. Po roce se přání naplnilo – budu zpět.

Nedávno jsme s Georgiem sdíleli obavy o tom, jaká tam bude zima. Spousta lidí si představí děsivý sever, kde je i vlétě minus 50 a v zimě tam každý druhý umrzne. Ve skutečnosti rozdíly ve stupních oproti české republice nejsou tak vysoké, hlavně co se týká léta. Rozdíl je ve vlhkosti. Když jsem byla poprvé ve Finsku, deštník ke mně skoro přirostl. Minulý rok jsem ho za celý měsíc vyndala tak dvakrát. Zavzpomínali jsme si, jaké štěstí jsme měli. Tento rok je však jedno z nejdeštivějších období – i pro Finy je to prý moc.

A proto jsem se rozhodla pro takový název. Tak to všechno začíná – how to dance the rain. A není to náhoda, že se to zpívá v jedné mojí oblíbené písničce. 

Helsinki 2009, jeden z mála okamžiků, kdy jsem opravdu zažila finský déšť